Hádanka, zlato a drak

10. ledna 2013 v 20:11 |  Povídky
Tohle je moje úplně první povídka. Když se na ní dívám s větším odstupem času, vidím dost věcí, které by se daly dějově opravit, k čemuž někdy v budoucnu nejspíš i dojde.
Je to moc dlouhé, a tak jsem to musela rozdělit na dvě část. Ne druhou je odkaz pod textem.


Stále šmátral po zemi, ale z nestvůry nespouštěl oči. Jakoby ho přitahovalo to světlo zářící jí z očí. Najednou jeho prsty narazily na něco tvrdého. Pevně jimi objal jílec svého meče a…

… "Marku! Vstávej ty ospalče! Pojď dolů, nebo zaspíš celý den." Ozval se ženský hlas ze zdola, který vytrhl chlapce ze čtení a vtáhl ho zpět do reality. Otráveně zabouchl knihu.
"Ano, už jdu!" Zakřičel a chystal se jít dolů. Přehodil nohy přes okraj postele a se zívnutím se protáhl, ale při prvním kroku zakopl a s žuchnutím dopadl na zem.
"Co to tam, pro Boha, vyvádíš? Dům nám spadne na hlavu." Ozvala se znovu jeho matka, protože se na ní snesl obláček prachu z dřevěného stropu.
Marek se rozzlobeně postavil a odkopal knihy, které zavinily jeho pád, z cesty. Všude okolo něj byly komínky knih, a protože neměli police válely se knihy všude okolo.
Marek pobral několik kusů chudého oblečení a natáhl je na sebe. Ještě na chvíli se otočil, že by knihy narovnal, ale pak jen mávnul rukou. Však ony počkají.
Bos seběhl po chatrných schodech do kuchyně. Stejně jako i zbytek domu byla malá s podlahou z ušlapané hlíny. Každý kus nábytku byl jakoby vytržený z jiné domácnosti a v různých stádiích rozpadu. Několik polámaných, všelijak pospojovaných židlí, postele, které občas sdílelo víc členů rodiny, několik různě vysokých stolů daných tak, aby vytvořily jeden velký a poloprázdná truhla byly většina jejich majetku. Patřily k němu ještě koza snad starší než Marek, vychrtlá kráva, malé políčko a několik desítek knih o všem možném. Knížky pohádek a bájí, učené knihy, básně, všechno, co mohlo člověka napadnout. Něco málo zdědili po tetě. Neměla jejich rodinu zrovna v lásce a když zemřela, chtěla se jim pomstít. Tak alespoň ohodnotil pozůstalost Markův otec, když to viděl. Ten zbytek knih patřil dědečkovi. Nikdy úplně nevyjasnil jejich původ, ale Marek měl podezření, že je někde ukradl, protože jednou řekl ke svým knihám, že to jediné, co potřeboval k jejich získání, byly rychlé prsty.
Také dědeček už seděl dole a něco říkal matce. Ta ho očividně neposlouchala, protože se soustředila na něco jiného. Stařík seděl na židli a loupal brambory. Na svou výšku byl vyhublý a měl kostnaté ruce. Vlasy mu už dávno zbělaly, ale oči měl stále jasně zelené a občas v nich zablýskly šibalské plamínky.
Marek seskočil z posledních tří schodů.
"Dobré ráno." Pozdravil je oba. Usmál se na matku a nechal se od ní políbit na čelo. I jeho ona byla vysoká, ale na rozdíl od svého otce, byla hezky zakulacená. Však také byla matkou čtrnácti dětí.
"Kdy jsi šel spát, že si vstal tak pozdě?" Založila ruce v bok a změřila si ho vyčítavým pohledem.
"Brzy. Já si teď ještě četl." Jen si povzdechla. Otočila se k němu zády a začala něco krájet. Hnědé kudrnaté vlasy, které končily na bedrech, měla stáhnuté do volného copu.
"Nevím jestli je zrovna dobré, aby si trávil čas nad knížkami, když všichni ostatní musí pracovat."
"Je to dobře strávený čas, alespoň z něj nebude hlupák." Zamlaskal dědeček.
"Víte co tatínku? Loupejte brambory a nepleťte mu hlavu."
"Jaké pletení hlavy. Když bude chytrý, mohl by se dostat daleko. Že ano?" Podíval se na svého vnuka a spiklenecky zamrkal.
"Otočila se na ně. "Chytrý buď, ale nikdy si o sobě nemysli víc než si. Lepší je, když budeš normálně pracovat, než když budeš mít hlavu v oblacích." Pokývala hlavou. Shrnula nepořádek z desky a hodila jej do kamen.
"To je další moudrost tvé matky, že?" Zeptal se dědeček kysele.
"Možná, ale je to pravda." Pokrčila rameny. "Marku až dojíš, tak dojdi pro vodu, ano? Já teď půjdu s Vlastou do lesa na borůvky." Otočila se na svého syna. Pak vzala do ruky košík a vyrazila ke dveřím.
"Dobře." Řekl Marek a vzal si kousek chleba.
"Jen aby jste něco našli. Je hrozné sucho." Zamyslel se dědeček spíš jen proto, aby svojí dceru rozzlobil.
"Nebojte se. Něco určitě najdeme a vy raději doloupejte ty brambory místo uvažování nad suchem." Otočila se matka ve dveřích, ale pak bez pozdravu odešla.
Marek si povzdechl a zakousl se do suchého chleba se solí. Pořád sice vypadal jako chleba, ale chutnal spíš jako kůra.
Ještě chvíli poslouchal rokování dědečka o suchu a malé úrodě a pak se zvedl a odešel ven
Marek musel tedy dojít pro vodu ke studánce, která leželo vedle jezera pořádný kus cesty od domu. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale co mohl dělat? Početná rodina potřebovala hodně vody několikrát denně a letos bylo vody děsivě málo. Nejen kvůli panujícímu létu, ale voda vysychala úplně všude. Na vesnicích i ve velkých městech se voda stávala čím dál tím vzácnější. Oni měli dřív u domu studnu, ale namísto křišťálové vody se dalo teď vytáhnou jenom bahno. Tak museli chodit pro vodu děti ke vzdálené studánce.
Když vyšel ven. Do očí ho udeřily paprsky vycházejícího letního slunce. S radostí, která se mu vlila do žil, vdechl voňavý vzduch.
Okolo domu panoval ruch. Pobíhali tam jeho mladší sourozenci, hlasitě křičeli a pošťuchovali se. Ti starší už odešli pracovat, buď do vesnice, nebo pomáhali otci na poli.
"Marku, pojď si zahrát špačky!" Zavolala na něj jedna ze sester. Stejně jako on měla hnědé vlasy a tmavé oči. Se všemi svými sourozenci si byli podobní.
Nelle bylo osm a byla jednou z nejmladších. Marek byl od ní přesně šest let. Oba se narodili v zimě a dokonce ve stejný měsíc. Právě Nella mu byla z celkem početného zástupu sourozenců nejbližší.
"Promiň, ale musím jít pro vodu."
"K jezeru?" Zatvářila se trochu vyjeveně.
"Ano, tam. Proč se takhle tváříš?" Musel se pousmát, když viděl, jak zbledla.
"No, předevčírem jsem tam byla se Ctiradem a zase jsem to viděla." Ztišila hlas tak, aby je nikdo neslyšel.
"Nello, jen se ti něco zdálo, nebo to byla nějaký kmen pod vodou." Chtěl prohlásit konejšivě, ale nemohl potlačit úsměv. Jeho setra měla podle všech moc bujnou představivost a prý u vody viděla nějakou nestvůru.
"Já ho ale slyšela. Mluvil se mnou." Vycukla se mu.
"Kmen s tebou mluvil?" Nevěřil jí ani slovo. Vážně měla moc bujnou představivost.
"Není to kmen." Zamračila se a zatvářila se jako dospělá.
"Tak co to je?"
"Nevím, ale je hrozně protivný." Marek zavrtěl hlavou a chtěl odejít, ale Nella ho chytla za ruku.
"Pusť mě. Proboha, jdi si hrát s ostatními. Já pospíchám." Obořil se na ní a ruku jí vytrhl.
"Tak buď alespoň opatrný!" zavolala na něj, když se vzdaloval.
"To víš, že budu. Když tak ho budu pozdravovat." Houkl na ní a zavrtěl hlavou. Ta holka se občas chová jako dospělá, ale rozum má pořád jako osmiletá. Vždyť nestvůry a podobné věci existují jen v knihách a pohádkách.
Do ruky popadl dva dřevěné džbery a rychlým krokem se vydal k šumícímu lesu. V hlavě se mu odehrávala možná ukončení příběhu, který četl. Přemýšlel jak by mohl dopadnout a napadlo ho jediné řešení. Hrdina bestii porazí a vše dopadne dobře. Tak to bývá vždycky.
Marek miloval knihy. Miloval jejich příběhy a s rozkoší si představoval, jak on sám pobíjí draky, pluje na lodích za novými světy, nebo bojuje uprostřed bitev. Každý příběh byl jiný a přece úžasný. Obdivoval přímo s božskou bázní lidi, kteří dokázali řadit písmena, slova a věty, tak aby, dávaly smysl, ba co víc nesly příběh. Nejraději měl ale knihu hádanek. Pamatoval si jich hodně a často jimi trápil své blízké a ti málokdy uhádli.
On sám četl sice pomalu a napočítal akorát do pěti, ale na zdejší poměry a v porovnání s jeho sourozenci byl velmi chytrý.
Nikdo z jejich rodiny nechodil do školy. Jeho naučil číst dědeček, který se to naučil ve své práci. Nikdy neříkal, co dělal, ale matka Markovi jednou řekla, že pracoval u knížete. U samotného knížete! Hrozně rád by viděl, alespoň jak vypadá takový dům zvenku. Musí se někdy dostat za hory. Musí pro to hodně udělat, ale když se bude snažit tak ho třeba potká štěstí, jako v těch příbězích.
Cesta mu rychle ubíhala. Někdy sezobl nějakou borůvku, nebo malinu. V tuhle dobu jich bylo plno, i když podle dědečka bylo sucho. Ptáci zpívali, les tiše šuměl a občas zahlédl kousek z lišky, nebo veverky. Všude okolo něj se tyčily do výše smrky a borovice. Vzduch byl prosycený směsicí vůní pryskyřice, jehličí a vody. S radostí si uvědomil, že je blízko.
Byl krásný den. Za lesem a za údolím se k nebi pnulo velké pohoří. Za jeho modravými vrcholky byla města s hrady, krásnými dámami, s lidmi v pestrobarevném oblečením, s loděmi a prapodivnými zvířaty z cizích zemí. Jednou se tam podívá. Jednou určitě.
Než dorazil k vodě mohlo uběhnout ještě tak půl hodiny.
Sehnul se, aby se napil. Slunce se za tím vyšplhalo o něco výš a začínalo být nesnesitelné horko. Pokrku mu stékaly kapičky potu.
Do studánky přiváděla vodu rychlá bystřinka z nedalekého jezera. Pamatoval, že jezero bylo obrovské a sahalo až ke studánce, ale taky podlehlo suchu. Ale vody tu bylo stále dost. Její chlad lákal ke koupeli.
Najednou ho do krku bolestivě štípl komár. To jen urychlilo jeho rozhodování. Ušel ještě pár metrů a už stál po kotníky ve vodě. Přetáhl si zapranou košili přes hlavu a odrazil se. V mžiku se ocitl i s hlavou pod vodou. Byla až moc studená, ale zatnul zuby, protože věděl, že to za chvíli přejde. Měl pravdu. Za okamžik mu bylo příjemně i v chladné vodě.
Po hladině běhaly vlnky a drze narážely do kamenů čnících z vody.
Marek se chvíli jen tak bezcílně plácal ve vodě. Když vtom koutkem oka zahlédl pohyb.
Rychle se otočil, ale viděl jen nazelenalé slizké kameny. Asi ho jen mátly smysly. Copak se můžou kameny hýbat? Těžko! Zasmál se.
Potopil se a zakopal nohama, k nebi vystříkly další gejzíry vody. Voda byla průzračná. Když plaval pod hladinou, krásně viděl okolo.
Vyplaval na hladinu a blaženě se položil na vodu. Musí za chvíli ven, aby byl rychle doma, ale ještě chvíli si odpočine.
Najednou se voda začala vlnit víc než před tím a jeho snědý obličej zakryl obrovský stín. Pomyslil si, že je to jen mrak. Ležel na zádech a měl zavřené oči. Nechal je zavřené. Neměl chuť se nechat rušit.
Vzpomněl si na Nellu. Co tady mohla vidět? Voda je opravdu průzračná, že je vidět až na dno, takže by určitě poznala kmen. Navíc strom, co připomínal svou velikostí nestvůru, by se nepotopil. Nechal to být. Třeba si jen vymýšlí. Jsou přece jen sourozenci a oba mají velkou představivost.
Hladina se rozvlnila, jakoby do vody někdo hodil balvan. Ozvalo se šplouchání a cákání. Jedna vlnka se mu přelila přes obličej. Prudce otevřel oči a plival vodu. Když si vysušil oči, rozhlédl se okolo, co způsobilo ty vlny.
Podíval se nad sebe na ten mrak. Leknutím se nemohl ani hnout a jen upíral oči vzhůru na to, co se nad ním nyní pnulo do výše.
V životě nic takového doopravdy neviděl a jen si to představoval.
Lesklé zelené šupiny to mělo po celém těle a z tlamy koukaly zahnědlé tesáky dlouhé jako lovecký nůž. Žluté oči upřeně hleděli na chlapce a probodávaly ho rozzlobeným pohledem.
Marek se třásl po celém těle a nevěděl co má dělat. Útěk by bylo čiré šílenství, protože by tomu zvířeti stačilo jen hrábnout tlapou a mělo by ho. Ještě by je jen rozzlobil ještě víc. Najednou drak máchl tlapou a drobného chlapce do ní chytil. Teď už se Marek probral z otupění a začal křičet, kopat, vůbec se snažil vymanit ze železného sevření.
Drak si ho podržel před jedním okem. Nejspíš neshledal nic zajímavého a tak Markovi nevěnoval pozornost. Chlapec získal naději, že by ho pustil.
Místo toho se drak odrazil a vzlétl směrem k horám. Země se spirálovitě vzdalovala. Byli už tak vysoko, že se stromy zdály jako párátka.
Markovi začaly po obličeji stékat slzy. Pevně objal dračí pařát a doufal, že ho to zvíře teď nepustí. Jak dlouho by asi padal?
Představil si, jak padá, jak se země rychle přibližuje a jak mu vítr bere dech. Při té myšlence se roztřásl ještě víc.
Toužil se podívat za hory, ale takhle ne. Zavřel oči a snažil se uklidnit dech se srdcem. V životě nebyl takhle vysoko. Pod ním se míhala zelená krajina, která pomalu přecházela ve skály.
Mířili stále blíž ke kamenným vrcholkům a čím výš byli, tím bylo větší chladno. Vítr ho šlehal do tváří a cuchal vlasy.
Z jezera byl ještě mokrý a začínala mu být zima. Nevěděl jestli se třese zimou, nebo strachy, ale nejspíš obojím.
V hlavě mu probleskovaly myšlenky, co bude dělat jeho matka a otec, jeho sourozenci až zjistí, že zmizel. Přemýšlel, co by dělali hrdinové z knížek. Vzali by meč a stvůře usekli hlavu. Copak má ale on meč? Copak má sílu zabít draka? Do očí se mu znova draly slzy. Marně se je snažil potlačit.
Drak se najednou stočil prudce doleva. Marek přepadl a kdyby ho zvíře nesvíralo v předním pařátu, tak by spadl.
Podíval se dolů. Země se začala opět přibližovat. Pod sebou uviděl plošinu a tmavý vchod Bůhví kam.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pinďa Pinďa | 15. ledna 2013 v 22:56 | Reagovat

:-D Hodně dobrý! Fakt se mi to líbí. Rozhodně pokračuj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama