Kašna 2. část

14. ledna 2013 v 20:23 |  Povídky
***
Tarylka vešla do pracovny otce krátce po večeři. Štefan šel zadumaně za ní s pohledem upřeným do podlahy, kde se míhaly botky jeho dcery.


Tarylka vyskočila do jeho hlubokého křesla. Za velkým stolem vypadala malinká a dětská jako málokdy předtím. Štefan si uvědomil, jak ten čas rychle běží. Zavrtěl hlavou, jakoby z ní chtěl vyhnat sentiment, který se tam uhnízdil. Nebylo tu pro něj místo a Štefan se rozhodl, žesi ještě dnes večer se svou dcerou vážněpromluví.
Přišel k ní a vzal si jí na klín. Tarylka si toho možná ani nevšimla a hrála si s věcmi na jeho stole. Čmárala na volný list papíru nějaké obrázky.
"Pamatuješ si na matku?" začal Štefan po chvíli, co pozoroval bezelstné počínaní dcery.
"Trošku." odpověděla Tarylka, ale víc jí očividně zajímalo těžítku s bublinkami uprostřed. Světlo se v něm prazvláštně lámalo a vytvářelo různé barvy.
"Víš, poslední dobou mi děláš trochu starosti." Štefan se nadechl. "Agátu mrzí, to jak se k ní chováš a ona se přitom tak snaží. Proč to děláš?"
"Nevím. Nemám jí ráda a baví mě to."
"A zkoušela si s ní někdy o tom promluvit?"
"Ani ne." broukla dívka. Rozhovor se táhl dalších deset minut a Štefan zkoušel z Tarylky vylámat nějaký rozumný důvod jejích neshod s další chůvou a s ním samým.
Někdo by mohl namítnout, že Tarylka byla jednoduše rozjívené dítě, ale Štefan věděl, že je za tím něco víc. Odmalička jí vychovával jenom on a v pravdě se jí těch deset let moc nevěnoval. Celkem provinile pohlédl směrem ke skříni, ve které byly za knihami schované lahve s obsahem vhodným až od osmnácti let.
Tarylka se pak stala nezvladatelnou a poněkud zanedbanou. Jen za tuhle dobu, co tu žili, což nemohlo být přes dva měsíce, vypálila jeden pokoj, zničila gobelín na zdi, vyrazila dvě okna a před večeří zničila ty vázy a nesčetné hádky Štefan už nepočítal.
"Tarylko. Poslouchej mě teď pozorně." zatřásl jemněs dcerou, aby se mu podívala do očí. Propichoval ji pohledem a snažil se tím zdůraznit, jak to myslí vážně. "Jestli to teď nepůjde jinak, jestli se hodláš takhle chovat dál, budu muset nějak zakročit. Vím, že to není jen tvoje vina, ale musíme," odmlčel se. ",musíš s tím něco udělat." Těžko hledal slova, ale věděl, že to musí doříct. "Jediné řešení je změnit prostředí."
"Budeme se zase stěhovat?" vypískla Tarylka. Tenhle dům se jí líbil. Bylo v něm plno tajemství a prolézaček, které mohla objevovat. Navíc ta velká zahrada a kašna, která možná skýtá neomezené možnosti. Dívka se zasnila.
"Ne my, ale ty." Řekl Štefan. Tarylka si myslela, že si dělá legraci, ale otec měl naprosto vážnou tvář. "Musela by jsi odejít k matce a…" Štefan to nestihl doříct, protože dcera se mu vytrhla. Chvíli očividnězvažovala jestli nemá utéct a přešlapovala na místě, ale pak se otočila na otce.
"Ale vždyť jsme byli pořád spolu a…" vyhrkla. V krku jí narostl knedlík a oči jí začaly pálit.
"Já vím, ale není to jednoduché období. Já potřebuji pracovat a když takhle vyvádíš, nemám k tomu možnost. Už takhle sotva vyjdeme"
"Ale co mám dělat? Vždyť já se hrozně nudím." popotáhla. Na otce to fungovala vždycky.
"Můžeš se zabavit i jinak, ne?" zkusil to. Tarylka se zamračila. Na matku už si skoro nepamatovala a odmítala si připustit, že by měla od otce odejít. Odmítala si připustit ale i to, že by se měla začít chovat jinak. Chvíli přemýšlela o bezpráví, které je na ní akorát vykonáváno. Neuvědomila si to přímo, ale ucítila jakýsi pocit bezmoci.
Když se rozpomněla, uvědomila si, že jí otec objímá. To pomyšlení, že by měla být s paní, kterou vůbec nezná, jí rozzlobilo. Vždyťjí tu matka nechala jen tak bez rozloučení, vždyť ani skoro nevěděla, jak vypadá. Tarylka občas měla schopnost přehánět a na svět se dívala stále očima dítěte, tak ani nepostřehla boj, který o ní rodiče vedli a ani to, že se neustále stěhovali, kvůli matce, jež je neustále pronásledovala.
Tarylka teď ale byla zatlačená do kouta, buď to, anebo ono. Nechce matku, chce být tady, kde si může dělat, co chce. Odstrčila otce zakřičela: "Sobče. Nesnáším tě. Nenávidím!"S křikem utekla z pokoje.
Štefan věděl, že by měl jít za ní, že by s ní měl promluvit, ale nějak nenašel sílu a ani odvahu. Místo toho se přesunul ke skleníku a vytáhl láhev.
***
Tarylka letěla přes galerii a zabrzdila až v kuchyni. Vzpomněla si totiž na jeden z objevů, který učinila před několika dny.
Ve stropě kuchyně byla malá půdička, kterou nikdo nepoužíval. Spustila ji a vylezla tam.
Dívku objala tma, tiše ji chlácholila a dodávala jí pocit bezpečí.
Tarylka tam ležela stulená do klubíčka přes půl hodiny, kdyžnajednou uslyšela kroky v kuchyni pod ní.
Ke stolu se přibelhala Linka a za ní Agáta. Obě se usadily a začaly loupat brambory. Chvíli klábosily, ale pak se Linka spiklenecky rozhlédla a začala mluvit.
"Dneska jsem slyšela, jak se bavil pán s Florianem."
"O tamtom?"
"Jo, jo." přitakal Linka a pokrčovala. "Nevím, ta holka nikdy nebyla hodná, ale ona snad za to ani nemůže. Však já už tady jsem pár let a co vidím, tak pán pěkně…" Naznačila gestem ruky, jak pije.
"Já jsem si toho všimla hned." vydechla Agáta s vědeckým pokýváním hlavy. "Taky to z něj pěkně táhne." Obě ženy očividně zapomněly na prvotní rozpory a mluvily jako blízké přítelkyně.
"A dneska taky." mrkla Linka. "Ale já to zamluvila. Tak, bavili se, že jí šoupnou k matince." Linka se naklonila, že se skoro dotýkala Agáty. Ta pokývala hlavou.
"Co jsem slyšela, tak to taky světice nebyla, co?" zeptala se služebné jako jen tak mimochodem, ale v hlase jí zazníval až přehnaný zájem. Linka pokývala hlavou. Chvíli potom vyprávěla o paní Agnes a o jejích avantýrách.
"Kdo na to přišel?" zeptala se Agáta, když jí ticho, které nastalo, když Linka zmlkla, začalo vadit.
"Na to, že jí k tamté šoupnou?" Linka pokývala hlavou a věnovala až přehnanou pozornost skvrně na bramboře. "Kdo jiný než pan Florian." Bouchla do stolu "Stejně mu jde akorát o to, co po panu Štefanovi zbude a že to bude brzy, jestli bude takhle pokračovat."
Rozhovor sice pokračoval dál, ale Tarylka už neposlouchala. Strýček Florian jí vždy naváděl, aby něco udělala a ona to dělala. Oba se smáli rozpakům chův a neplechám Tarylky. Myslela si, že je to legrace, ale začínalo to být víc než vážné.
Připadalo jí jako by se všechno zhroutilo a ona byla sama uprostřed vody, která ji topila. Nechtěla k matce. Vždyť jí vůbec neznala. Musí něco udělat. Prostě Musí.
***
Štefan se tiše vypařil do zadního salonu. Byla to tmavá místnost s velkými prosklenými dveřmi, které vedly na verandu. Naproti nim byl malý krb. Bylo tu také málo nábytku, ale ty dvě křesla a stůl přišly Štefanovi v tenhle okamžik jako nejpříjemnější vzorek domova.
Uvelebil se v křesle potaženém bílou látkou a zaposlouchal se do ticha, které porušoval pouze hodiny. Pravidelný tikot a alkohol v krvi ho uspávaly a uvolnily myšlenky. Ty se prolínaly se sny takživými, že Štefan netušil, jestli ještě přemýšlí, nebo spí.
Vzpomínky zalétly i k dnešnímu rozhovoru s bratrem. Za všechno může on. Vlastní dcera ho nenávidí kvůli němu. Stejně chce jenom peníze. Po jejich otci Florian nic nedostal, protože ho vydědil, tak se chce určitě zahojit na něm a Tarylka mu překáží.
Štefan se narovnal v křesle. Přemýšlel jestli jsou to jen opilecké úvahy, nebo pravda. Copak by toho byl Florian vážně schopný? Zbavit se bezohledně malé dívky?
Najednou se otevřely dveře a v nich stála jakási nízká silueta. Štefan zamžoural proti světlu, ale nakonec poznal, kdo to je.
"Co chceš, Floriane?"
***
Hodiny hlasitě odbily jedenáctou hodinu a vytrhly Tarylku z neklidného spánku. Chvíli ležela se zavřenýma očima v domnění, že znova usne, ale něco jí nedovolovalo spát.
Na hvězdné obloze mrazivě svítila polovina měsíce a stíny pohupujících se větví tančily po stěnách. Bylo to skoro jako v pohádce.
Vzpomněla si na kašnu za domem a přání, které se splnilo Lince. Možná to byla náhoda, ale možná také ne.
I přes únavu obtěžkávající její nohy, vklouzla do bačkor a vyšla z pokoje.
Procházela celým domem a najednou jí už nepřišel tak tajemný a dobrodružný jako předtím, ale spíš smutný a opuštěný.
Tiše vyklouzla ven. Vítr jí čechral vlasy a pohrával si s lehkým županem. Byla jí strašná zima, ale zatnula zuby a razila si cestu promrzlým listím. Každý její krok doprovázelo zakřupání, úpění větru a děsivé stíny, které poskakovaly okolo ní.
Nemyslela raději na pohádky a stvůry, co žraly malé děti, ale na cíl její cesty. Už tam skoro byla.
Kašna se jí zdála větší a jiná. Rozpraskaný kámen upomínal na dobu, co tady stála. Pamatovala určitě hodně a kdyby mohla mluvit, vyprávěla by dozajista hodně. Tarylka přistoupila k jejímu okraji a pohlédla do vody, ve které se zrcadlil měsíc. Zvláštně se vlnila jakoby to ani voda nebyla, ale tekuté stříbro.
***
"Já? Nic." zavtěl hlavou Florian. "Nemohl jsem tě najít a chci se tě zeptat jestli jsi se už zklidnil."
"Jsem naprosto klidný." řekl Štefan. "I když, kdo by byl klidný, když mu po domě chodí zloděj a pletichář a tmář? A vůbec zkurvysyn."Zamručel Štefan a přihnul si. Alkohol mu dodal odvahy a podněcoval jeho zlobu.
"Můžu se tě zeptat, koho míníš zlodějem?" zeptal se Florian naprosto klidným hlasem, ale mračil se.
"Hádej, bratříčku."
"Nechám se podat."
"Že by ty?" Štefan ukázal na Floriana roztřeseným prstem a popošel k němu.
"Hrozně to z tebe táhne. Jdi se radši vyspat, než to vezmu vážně." Florian okolo sebe zamával rukou, aby rozehnal pach alkoholu, a otočil se k odchodu.
"Tak to ne!" zařval Štefan a skočil bratrovi po zádech. Florian to absolutně nečekal. Nechal se ztrhnout na zem a oba se začali prát.
Florian měl navrch, protože mohl lépe ovládat své pohyby a díky průpravě z života se sebou nenechal od nezkušeného bratra zametat.
Skončili tak, že Florian držel zmítajícího se Štefana na zemi a přemýšlel, co dál. Koleno mu zarýval do lopatek svíraje jednu ruku. Nejpohodlnější by bylo se bratra skutečně zbavit, ale to nejde provést jen tak bez plánu. Lepší ho bude pustit a čin si řádně promyslet. Blesklo mu hlavou. Nikdy není pozdě na vraždu. Florian se zašklebil. Hezčí slovo bylo odklizení.
Stejně ale ještě chtěl Štefana párkrát cvičně praštit, aby si zajistil, že už ho znovu nenapadne, když bude odcházet.
Než ale stačil cokoliv udělat, dostal zásah do boku něčím hodně ostrým. Florian spadl na zem a potmě se snažil někam odplazit, protožeŠtefan mu zarazil nožík, co nosil vždycky v kapse, hluboko do těla.
"A máš to hajzle." zavrčel Štefan a několikrát bratra kopl do hlavy. Zmocnil se ho vztek a neobyčejná surovost. Popadl železnou lopatku na popel a doslova Floriana umlátil.
Rozsvítil na stole svíčku a zasedl si za něj. Nalil si pár skleniček a zůstal tam sedět, dokud nepřišlo ráno.
***
Zatímco se bratři prali a Florian neomylně mířil ke svému zániku, stála Tarylka nad kašnou. Z kapsičky u županu vytáhla penízek a upustila ho do vody.
Chvíli sledovala místo, kam dopadl, nebo spíš místo, kam tušila, že dopadl. Zavřela oči a ve slepém vzteku, smutku a beznaději vyslovila přání: "Ať se všechno změní, ať to zmizí a ať máme pokoj."
Otevřela oči, ale nic se nestalo. Zklamaně odešla domů,ještě zklamaněji zalezla do postele a se slzami zase usnula.
***
Štefan si podpíral hlavu u hořící svíčky a pozoroval poskakující plamínek. Za ní někde ve stínech leželo bratrovo tělo v tratolišti krve. Co bude dělat? Uvidí. Znova se napil příjemně pálivého nápoje. Napadlo ho, že možná proto, tomu indiáni říkali ohnivá voda. Sám pro sebe se usmál. Slova mohou znamenat tak hodně. Někdy hladí po duši a někdy ubližují a občas i zabíjí. Jak dobře by bylo lidem, kdyby nemluvili? Jak dobře by vlastně bylo lidem kdyby vůbec nebyli?
Přemáhal ho spánek. Položil si hlavu na stůl a než zavřel oči uviděl svíčku před sebou.
***
V pokoji odbila první hodina po půlnoci. Štefan něco zamumlal ze spánku a ohnal se po opilecké noční můře. V hlubokém spánku nezaznamenal, že shodil svíčku a že nenasytný plamínek se krmil závěsy, nábytkem a podobně jako břečťan v zahradě pohlcoval celý dům.
Odkaz na první část:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama