Kašna I. část

14. ledna 2013 v 20:22 |  Povídky
Nad přerostlým trávníkem, kterým se plazil břečťan, tancovaly ve vzduchu listy. Vzlétaly nahoru k holým korunám, jakoby se tam chtěly vrátit, a zase zpět dolů, vstříc promrzlé zemi.
Agáta táhla za ruku svou novou, malou svěřenkyni a vzdávala se naděje na jakýkoliv rozhovor mezi nimi. Pohroužily se do ticha, které narušoval jen rozpustilý vítr.


Obě se loudaly rozlehlou, zanedbanou zahradou bez cíle, jen aby zabily čas do večeře. Na Agátu stále silněji doléhala sklíčenost jejího okolí. I když nastoupila před několika málo týdny, tak se jí tu líbilo. Klid, tichost a jakási nevyslovitelná konzervativnost, či lépe řečeno, vytrženost z doby, toho domu ji doslova uhranula. Nebýt olepeného kalendáře v kuchyni a ojedinělých návštěv, netušila by jaký je den.
Zároveň si ale uvědomovala, jak špatně to může působit na dítě. Dívce, kvůli které tu byla, bylo sotva deset let. Působila zakřiknutým dojmem, který způsoboval, že vypadala na osm. Měla dlouhé zcuchané světle popelavé vlasy a neustále na sobě nosila oprané šaty s modrými květy. Budila smutný dojem, když si sama hrála ve stínu domu, který tu byl snad nějakým nedopatřením.
Začal foukat chladnější vítr a přinutil Agátu, aby se zachumlala do žlutého, nepřehlédnutelného kabátu.
,,Není vám zima?" zeptala se chůva spíš ze zvyku. Měla už pár svěřenců za sebou a tohle byl získaný reflex.
Tarylka zavrtěla hlavou. ,,Jestli to takhle půjde dál, začne sněžit." spekulovala Agáta. Tarylka pokrčila rameny a pokračovala dál.
,,Máte ráda sníh?"
,,Hm." pravila dívka.
,,Já také. Je to takové hezké, když je vše pod sněhem…" Agáta se vrhla po možnosti konverzace jako kočka po vrabci a byla připravená jí mermomocí udržet.
Pomalu přicházely k domu, ale Agátu upoutala zvláštní stavbička na zadním dvorku. I jí pokrýval všudypřítomný břečťan, který si za roky volného bujení podmanil celou zahradu a všechny stavby.
Agáta jemně řídila Tarylku ke kašně, jež jí tak zaujala.
Byla to nevysoká stavba, jíž vévodil goticky stavěný andílek s flétničkou. On byl jediný, koho zatím břečťan nezakryl. Neúmorná rostlina se mu vinula okolo lýtka a určitě se těšila, jak si smlsne na další částech. Kašna sama byla ze zašedlého, původně nejspíš bílého kamene, který byl na mnoha místech popraskaný. V bazénku okolo se vlnila vrstva zelenkavé vody, po jejíž hladině se plavilo listí jako seschlá flotila podzimu.
Agátu něco napadlo. ,,Víte, že k takovým kašnám se váže pohádka?"
,,Jakápak?" odvětila Tarylka s poněkud ironickým tónem a nadzvedla při tom světlé obočí.
,,Tedy." začala Agáta s nadějí v srdci. ,,Pokud do ní něco hodíte, třeba minci…"
,,Tak se mi splní přání, nebo budu mít štěstí." skočila jí do řeči Tarylka. ,,Tahle ta pohádka je stará jako svět." povzdechla si dívenka mnohem starším hlasem, než jí náležel, a pak se zaujatým pohledem podívala na Agátu a zdálo se, že o něčem přemýšlí. ,,Možná starší jako ty. I když to je hloupost." zašveholila s andělským úsměvem.
Agátě se sice blížil padesátý rok, ale byla s tím celkem smířená, i tak jí to dost rozzlobilo. Za léta drsného výcviku v terénu se naučila sebeovládání a grácii. Odměřeně si odkašlala a přemýšlela, co na to odvětit, aniž by ztratila nervy, nebo respekt, o kterém se dalo už také pochybovat. Tarylka respekt neměla z nikoho, ani z Agáty, ani z vlastního otce.
Zatím se ale tvářila jako horolezec, který pokořil Mount Everest.
,,Můžu si jít hrát?" zeptala se, když uběhlo několik minut. Agáta s povzdechnutím přikývla.
Věděla o Tarylce, že neměla jednoduché dětství, ale také dobře viděla, že to rozhodně není hodné dítě. Ne ve smyslu, že by křičela, nebo si nechtěla čistit zuby, ale že se snažila zranit a zahnat kohokoliv ve svém okolí. Agáta netušila, jestli to dělá z pomsty, a nebo jako nějakou ochranu. Chůva neměla ponětí, co se dívce stalo a ani nebyla psycholog, aby to mohla posoudit. Jasně ale jako vychovatelka věděla, že se s tím musí něco udělat. Rozhodla se rychle. Jakmile přijde domů, promluví si s panem Štefanem.

,,Neboj, zase tak stará nejsi." ozvalo se ze zadních dveří domu. Agáta se tam podívala, ale podle hlasu už poznala, kdo na ní mluví.
Na verandě stála mladá služebná a snažila se smést listí. Byla to celkem pěkná dívka s příjemnou postavou, ale s trochu nevýrazným a nesymetrickým obličejem.
,,Nemáš dělat večeři?" zeptala se Agáta. Neměla Linku v lásce a na druhé straně tomu nebylo podle Linčina výrazu jinak. Obě ženy se navzájem snažily překonat a dokázat si, že jsou lepší než ta druhá. Bratr pana Štefana to nazval přírodní soutěživostí a doplnil to slovy, že dvě feny se také v jedné boudě nesnesou.
Linka se opřela o koště a zadívala se Agátě zpříma do zeleně korálkových očí.
,,Víš, má drahá, večeře je uvařená a jen čeká na vhodnou příležitost…"
,,…Aby nás zakousla." dopověděla Agáta jakožto připomínku Linčiných mizerných kuchařských dovedností. Kuchařka totiž odjela k tetičce a vaření zůstalo na ní.
"Moc vtipné." Usmála se na ni kysele Linka. "Jak to šlo?" zeptala se po chvíli a kývla směrem, kudy odešla Tarylka.
Agáta pokrčila rameny. Neměla chuť to projednávat právě s ní. "Vždyť jsi to sama viděla."
Linka moudře přikývla a pak se zahleděla na kašnu.
"Myslíš, že to funguje?" zeptala se.
"Jak to mám vědět? Nezkoušela jsem to a ani nebudu." zavrtěla hlavou Agáta. Sama se považovala za velkou realistku a věci, kterým se říkalo "mezi nebem a zemí" přenechávala na starost jiným.
"Ale můžeš to zkusit." pronesla k Lince. Linka začala těkat pohledem mezi ní a kašnou. Pak pomalu přešla k stavbě a zahleděla se na hladinu páchnoucí tekutiny.
"Fuj. To je břečka."
"Neurážej břečky." napomenula ji Agáta a spolkla poznámku o velké podobnosti této vody a jejich dnešní špenátové polévky.
Linka, která si rozhodně pro další příděl chytrosti nešla, zavřela oči. Agáta napjatě sledovala, co udělá, a nemohla potlačit jisté vzrušení i v sobě.
Linka sáhla do kapsičky u zástěry a vytáhla nějaký drobný peníz. V Agátě to vyvolalo bolestný povzdech. Zbytečné utrácení. Může tam hodit knoflík a efekt bude nejspíš stejný.
Linka natáhla pěst a soustředěním svraštila čelo. Agátě se zdálo, že se snad i potí. Pak pěst rozevřela.
Mince dopadla na hladinu, žbluňklo to a zmizela.
Obě chvíli čekaly, a když se nic nedělo, začala Agáta. "Co sis přála?"
"Abych měla dva týdny volno." Broukla dívka a sledovala místo, kde jí zmizela mince. Vypadala, jakoby jí toho bylo líto. Pak se zase zamyslela.
"To jsem ti neměla říkat, teď se to nesplní." pronesla smutně.
"To platí o narozeninovém dortu. Jdeme domů. Je mi zima." zavelela Agáta a vykročila směrem ke dveřím.
***
"Ty dvě mi dělají starosti." povzdechl si Štefan stojící u okna. Až doteď, kdy Agáta zmizela ve dveřích pozoroval celý výjev z okna své na zdejší poměry honosné pracovny.
"Být tebou, dělal bych si spíš starosti s nezvedenou dcerou." zahučel Florian, aniž by zvedl oči od jakéhosi papíru. Štefan si místo odpovědi jen povzdechl, ale pak se pomalu otočil na svého staršího bratra. "Co bys tedy dělal být mnou?" řekl vztekle.
"Především bych si usmířil nakladatele a přestal razit," odmlčel se a zalovil v jednom z nesčetných komínků papíru. Vytáhl dopis, který dostal jeho bratr k své básni od jakéhosi nakladatele. ,,cituji: šílené a znechuťující umění, které akorát pobuřuje veřejnost a nutí pány odložit noviny a dámy skočit z oken. Ty jo, kdo to psal?" Florian se zatvářil nedůvěřivě a hledal odesílatele. Bratrovy naturalistické výlevy ho sice nechávaly chladným, ale chladnou nenechávaly veřejnost a především nakladatele.
"Já to myslím vážně, Floriane. Co mám dělat?" řekl Štefan stále se dívající ven z okna.
"Přestat škrábat duchaplné nesmysly a využívat svůj talent k opěvování krásných věcí, které dnešní společnost vyžaduje. Musíš se zamyslet, co vyžaduje trh a to mu poskytnou. Všímej si, co píší ostatní a…"
"Mě to ale nebaví. Vždycky jsem byl realista a proč si neustále nasazovat růžové brýle? Svět je jedna velká nechutná věc a já mám právo o tom psát." skočil mu do řeči Štefan.
"A oni mají právo ti to nevydat. Máš talent, tak ho využívej moudře, aby…"
Najednou se ozvala děsivá série ran a oněmila Floriana. Toho vzápětí napadlo, že vítr, který řádil venku, vysklil okna, nebo zničil nějaký polorozpadlý skleník. Štefan zas usoudil, že to připomínalo talíř, nebo spíš hromadu talířů.
Oba bratři se zvedli a jako na povel se vyhrnuli ven z pracovny na galerii, ze které bylo vidět do haly.
Hala byla opravdu rozlehlá, ale bylo v ní žalostně málo nábytku. Několik starých botníků a nějaké příborníky. Vše pod silnou vrstvou prachu.
Před obrovskými, dvoukřídlými dveřmi stála Tarylka s rukama za zády a s pohledem upřeným na jednu stranu chladné místnosti. Na rtech jí pohrával drobný úsměv říkající: To samo.
Štefan se podíval na místo, kam směřoval Tarylčin pohled a ve změti střepů identifikoval známé vzory a barvy.
V hale původně stála výstavka pěti váz z východu, která tu zbyla po původním majiteli.
Jednoduše řečeno, nyní už nestála.
Štefan se podíval na Floriana, který se tvářil neskutečně seriozně, ale znal ho dost dlouho, aby věděl, že za okamžik řekne: měl jsem pravdu. Florian to opravdu nevydržel a zašklebil se na Štefana. Ten to pochopil jako vrchol své porážky a zabouchl se s mumláním v pracovně.
Florian zato sešel dolů po točitých schodech vědom si své strýcovské povinnosti. Jeho kroky tlumil chundelatý koberec, ale Tarylka si ho i tak všimla.
"Já to nebyla." vyhrkla ze sebe.
"Jistě. Ono to samo. To asi ten vítr venku."
"Nejspíš." přitakal Tarylka. Florian rozhrnul střepy nohou a všiml si důvodu této skleněné katastrofy.
Tarylka si zřejmě chtěla pověsit kabát, ale převrhla věšák, který zas shodil stolek s jednou vázou, čímž se spustila řetězová reakce obsahující další stolky a vázy.
Florian narovnal věšák a pověsil na něj kabát. "Teď to vypadá důvěryhodněji." pronesl se spikleneckým mrknutím. Tarylka se na něj ze široka usmála.
"Co Agáta?" zeptal se Florian a kývl směrem ke kuchyni.
"Ale, nic moc. Nebaví mě to s ní. Dneska mě táhla k té rozpadlé kašně za domem."
"A určitě ti vyprávěla tu pohádku o přáních a mincích." Domyslel si Štefan, který viděl Linčin rituál s mincemi. "Doufám, že jí takovou nudu nedáváš lacino."
"Ne, ne." zavrtěla hlavou se škodolibým úsměvem. "Vždyť jsi mi to sám řekl, ať jí dám pořádně zabrat, že tomu nerozumí."
Florian ji zadržel s prstem přitisknutým na rty. "Ale taky jsem říkal, že to bude takové naše malé tajemství, ne?" zašeptal spiklenecky směrem k dívce. Ta pak přikývla, ale v očích se jí raráškovsky zalesklo. Florian přikývl s pocitem vojevůdce, který vycvičil šik geniálních vojáků.
Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vrazila Agáta. Florian odskočil od Tarylky, protože k ní před malou chvílí musel přikleknout, aby jí vůbec viděl do očí. Nebyl postavou zrovna největší, ale dívka pro něj byla pořád moc malá.
Tarylka byla hodně podobná svému otci, ale Florian v ní občas vykutal i něco ze sebe. Měla kupříkladu podobně zelené oči a popelavě světlé vlasy. Tím to ale končilo.
Agáta zatím brebentila o vzniklé škodě a vyslýchala Tarylku. Florian na svou neteř zpoza zad Agáty mrkl. Chůva se prudce otočila, jakoby to vytušila.
"Potřebujete něco?" Vyjela po něm.
"Ne. Už jsem na odchodu." Florian mávnutím ruky pozdravil a zmizel ve stínech na galerii. Ještě zaslechl část rozhovoru Agáty a Tarylky.
"Podle mě by se to dalo ještě slepit." pronesla chůva chlácholivým hlasem. "Zkusíme to spolu, ano?"
"To si ale budeš muset lepit sama." odsekla Tarylka. Florian vyprskl smíchy a v zádech ucítil pohled chůvy. Raději zmizel v pracovně u bratra.
"Co se stalo?" zeptal se Štefan. Seděl ve svém křesle u psacího stolu a v prstech si pohrával s tužkou.
"Nic důležitého." odvětil Florian a zaujal své původní místo v křesle naproti stolu. "Kde jsme to skončili?" Otázal se spíš sám sebe a chtěl pokrčovat, ale bratr se postavil a otočil se zády.
Chvíli oba mlčeli, protože Florian nechápal, jak si to má vysvětlit.
"Tak co s ní mám podle tebe dělat?" vypravil ze sebe Štefan na konec. Florianovi se zdál unavený a i jeho hlas zněl ztrhaně.
"Můj názor znáš." Řekl Florian se vší vážností.
"To je ale hloupost. Jaký by to na ní asi mělo dopad?" otočil se na Floriana zneuznaný básník. Sjel svého staršího bratra pohrdavým pohledem a pomalu si znova rozpitvával jeho nápad.
Florian nesršel zrovna vzděláním, ale na rozdíl od Štefana viděl za dál a věděl, co se stane. Jakmile mohl, zmizel z rodičovského domu a až před necelým rokem se objevil s přelomeným nosem a vymlácenými zuby. Štefan z něj nikdy nevypáčil, kde byl a co dělal, ani proč se objevil krátce po smrti jejich rodičů a nikdy předtím. Mělo to nejspíš něco společného s poslední vůli jejich otce a vyděděním jednoho z bratrů. Florian to Štefanovi nikdy neodpustil. Starší z bratrů zůstal chudý jako kostelní myš, kdežto Štefan měl vilu a nějaké pozemky.
"Co když ji nebude chtít?" Zeptal se po chvíli Štefan.
"Agnes ji chtěla vždycky. Je to přece její matka." pokrčil rameny Florian. On navrhoval, aby se Tarylka odstěhovala ke své matce a jejímu novému muži.
"Ale vždyť ten její, co je vlastně zač?" Zeptal se vztekle Štefan. Jeho ješitnost nesnesla pomyšlení na svého pokořitele, který mu odloudil ženu a matku Tarylky.
"Je to něco jako obchodník. Nejspíš." zaspekuloval Florian.
"Něco jako obchodník?" opakoval Štefan.
"No, obchoduje se zvířátky a hodně cestuje…" Florian ztišil hlas, tak aby ho bratr s těží slyšel. "A vystupuje se zvířátky."
"Takže komediant."
"To je zlé označení a ne úplně přesné."
"Víš Floriane, ty jsi úžasný exemplář totálního vola." Štefan se opřel rukama o desku stolu. Florian chvíli čekal, ale pak pokračoval.
"Všechno je lepší, než aby tu žila s tebou, s námi," opravil se. "vždyť tady se akorát od tebe dozví, že svět je hnus prolezlý cholerou, morem a cizoložstvím a bude…"
"Co bude?" Zeptal se Štefan a přimhouřil oči. "Já nechápu, kde se v té tvojí blonďaté hlavě berou takové blbosti. Vždyť je pro ní pořád lepší, aby žila tady, než se s nějakým komediantem toulala po světě a nakonec se vdala za nějakou africkou opici." Stefan praštil do stolu až poskočil kalamář a vypadlo z něj pero.
"Rasisto. I když její matka to tak udělala a podívej, jak je šťastná." Neodpustil si Florian poukázat na rasovou příslušnost nového muže Agnes.
"Vypadni!" zařval Štefan a mrštil po bratrovi těžítko. Florian se s nepředstíranou grácií vyhnul a zmizel ze dveří tak rychle, že to vypadalo, jakoby je ani neotevřel.
Když se ocitl na chodbě, měl chuť poplácat se po rameni. Ač to tak nevypadalo, tak už teď se Štefanovi ten nápad uhnízdil v hlavě a je jen otázkou času, než k tomu dojde.
***
Linka vyšplhala na nízký žebříček a prachovkou ometala rozsáhlou knihovnu. Zrníčka prachu se krouživě vrhala k zemi a v paprscích světla vytvářela podivuhodné obrazce.
Linka byla už unavená celodenní dřinou, brblala si pro sebe a tiše proklínala kuchařku, která se válí někde v lázních a u tetičky.
Byla líná slézt ze žebříku dolů a tak na něm celkem komicky pajdala podél regálů.
Regály obklopovaly stěny a doslova přetékaly knihami. Většina patřila panu Štefanovi, ale některé tu zbyly po dávných majitelích sídla a snad nikdy nikdo je neotevřel. Ve středu místnosti byl nízký čajový stolek a tři hluboká křesla.
Jeden z regálů byl dokonce nad dveřmi. Linka se tam za pomoci přískoků přesunula a začala pečlivě ometat zašlé svazky. Většinou byly v jazyce, kterému nerozuměla, ale ze svých školních let poznala azbuku, nebo něco podobného. Zkusmo se předklonila a na hlas začala předčítat. Venku byla tma a knihovna byla špatně osvětlená, a tak se musela předklonit a oči nalepit skoro až k obálce.
"Sak.." Nedočetla. Stála jen malý kousek od dveří, které se otvíraly dovnitř do místnosti a někdo je, k její smůle, otevřel. Osud má jistý smysl pro humor a obrovský talent na načasování.
Žebřík byl zrádně odsunut stranou a Linka se po hlavě zřítila na zem. Levá noha se jí zaklesla mezi jednotlivé stupínky a zůstala tam vyset. Linka by se vsadila, že přes ten randál způsobený žebříkem a dvěma regály, které na sebe strhla, zaslechla tiché křupnutí. Okamžitá bolest v noze jí přesvědčila, že slyšela správně. Tarylka, která nic zlého netuše, otevřela dveře, nyní valila oči a dostala ze sebe jenom: "Pardon."
***
Narychlo přivolaný lékař z nedalekého města dopil šálek čaje a ještě naposledy zběžně obhlédl Linčinu nohu.
Byl to zavalitý muž s rudým nosem a prsty jako proslulé německé klobásky, tučné a krátké. Tarylka si nedovedla představit, jak může s takovými prsty vzít do ruky třeba jen tužku.
Linka ležela rozvalená na zeleném kanapi a nohu měla podloženou buclatým polštářem. I ona pila čaj, ale po celou dobu zarytě mlčela. Občas se sice opakoval stále stejný vzorec jejího rozhovoru s Agátou, kdy Linka vydala nějaký zvuk odhalující její velkou bolest a vzápětí se na ni otočila Agáta a s naprosto kamennou tváří pravila: "Nesimuluj, bylo to tvé přání." Nikdy ale nepotlačila sarkastický tón a zlé ušklíbnutí.
Doktor se po třech šálcích a dvou kusech dortu, který Agáta vynašla na dně špajzu, odporoučel. Až potom se Linka nadzvedla na loktech a řekla: "Opravdu si myslíš, že je to tou kašnou?"
"Možná ano. Udělala jsi večeři?" zeptala se Agáta, kterou zajímala večeře víc než cokoli jiného.
"Jakou kašnou?" skočila jí do řeči Tarylka, která vše sledovala z povzdálí hlubokého křesla.
"No, víš jak tobě říkala, tuhle Agáta," kývla Linka hlavou směrem k chůvě a Tarylka se zatvářila nejodtažitěji, jak jen mohla. "tak jsem to zkusila."
"Je ta večeře hotová?" zeptala se nervózně Agáta ještě jednou, čímž přerušila vyprávění Linky. Tarylku ale velmi zaujalo.
"Počkej chvíli." Štěkla po ní Tarylka a pak si ještě pro sebe polohlasně dodala něco o čarodějnici. Agáta dělala, že ji neslyšela. Potřebovala nejprve Tarylku poznat, a až potom chtěla začít řešit její výchovu. Navíc na to neměla po dnu šikany od mrňavého agresora energii.
"Tak jsem tam hodila, už ani nevím kolik, a přála jsem si, abych nemusela dva týdny pracovat."
"No, tak to se ti povedlo. Teď nemůžeš pracovat minimálně tři týdny. Ještě, že za dva dny přijede ta kuchařka." zavrčela Agáta, ale Tarylka ji neposlouchala. Létala ve sféře splněných přání a představovala si, co může s takovou kašnou dokázat. Rozhodla se, že to musí vyzkoušet. Než ale stihla cokoliv udělat, odbilo půl sedmé a kvapem se blížil okamžik večeře. Tarylka byla proto donucena, aby si šla umýt ruce, a Agáta ji nemilosrdně doprovázela.
Nyní ale vyvstávroblém, co dál. Tarylka by se měla pohádat se Štefanem, který jí nabídne tu možnost být s matkou. On si to musí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama