Vílí slib

12. ledna 2013 v 8:31 |  Povídky
Víly s básnickou licencí. Je to zase na delší čtení a zase rozdělené na dvě části. Odkaz na druhou část je pod textem.


Lehký vánek se proháněl nad bažinami a pohrával si s mlžným oparem. Kmeny dávno mrtvých stromů ještě statečně odolávaly hnilobě a jako připomínka nemilosrdnosti tohoto prostředí tu trůnily.
Byla noc a měsíc se i se svými věrnými družkami hvězdami schoval za mraky. Všude bylo ticho narušené zurčící vodou, která stékala do blízkého rybníku.
Jen blázen by si tu postavil dům a dlouhé zdánlivě nekonečné molo, které stavbu spojovalo se vesnicí. Tím bláznem ale Izar Sillvery byl. Postavil si tu dům a žil tu i se svou malou dcerkou.
Saskie to tu milovala. Za několik dní se přestala bát stínů v mlze a s radostí naslouchala nočním zvukům. Dnes bylo ale všechno potichu jakoby jí to chtělo pomoct.
Sotva desetiletá dívka se protáhla oknem ze svého pokoje a lehce doskočila na provlhlou zem. V třesoucí se ruce nesla malou svítilnu, se kterou si svítila na cestu.
Netušila jestli se třese strachy, nebo očekáváním. Šla váhavými kroky a neustále zapadala do hlubokého bahna.
Odmala slýchávala od matky příběhy o krásných ženách tančících na vodní hladině a toužila je zahlédnout. Jen na chviličku, ale chtěla je vidět.
Saskie si odhrnula hnědé vlasy z kulatého obličeje a neohroženě vyrazila k jezeru. Čím dál šla, tím větší strach měla.
V mlze tančily stíny, které vrhala její svítilna a bláto pod jejíma nohama mlaskalo. Na okamžik se zastavila, aby si prohlédla svoje boty. Ony i okraje jejích modrých šatů a hnědého kabátu byly od bláta.
Napadlo ji, že by se mohla vrátit. Okamžitě tu myšlenku potlačila a posvítila si před sebe. Podle okolí, které alespoň trochu rozeznávala v matném světle svítilny, poznala, že je blízko.
Začal foukat silnější vítr a starý kmen za ní zaskřípal. Otočila se čelem k němu. V prohnilém dřevě zela černá puklina a v ní zářily dvě korálkové oči.
Začala couvat, ale najednou jí po kluzkém kameni podjela noha a malá dívka sebou plácla do mazlavé hlíny. Z pukliny se skřekem vyrazil havran. Zakroužil nad Saskií a zmizel v mlžném oparu. Tichou nocí se ale stále rozléhal jeho křik, jakoby si stěžoval, že ho ta malá nestoudnice budí.
Saskie se roztřeseně postavila na nohy a zvedla ze země svítilnu. Oddechla si, že nezhasla úplně.
Dívka se vydala dál po cestě vyšlapané mezi vřesem. Prošla mezi dvěma kameny, které se jí zdály obludně velké a před ní se objevilo tmavé jezero.
Vánek se proháněl po jeho hladině a v rákosí. Ohlédla se za sebe a viděla vzdálená světla domu. Několikrát se nadechla. Udělala krok v před.
Najednou jí podjela noha. Slabě vykřikla a upustila svítilnu, která skončila ve střepech na zemi. Svíčka zaprskala a zhasla. Saskie jela dolů po kluzkém kopci. Bolestivě se udeřila do kolene a do ruky. Několikrát se převalila a jednou udělala kotrmelec. Mávala rukama a snažila se marně zachytit kamenů a kořenů. Její zběsilý pád zastavil až vřes dole u vody. Zůstala chvíli jen tak ležet. Do očí se jí nahrnuly pálivé slzy. Najednou zaslechla zašustění vedle sebe. Podívala se tam. Klidně by vsadila vlastní ruku, že zaslechla ze křoví pisklavý smích.
Raději se zvedla a po tmě se vydala k vodě. Zastavila se tak blízko rybníka, že jí voda omývala špičky bot.
Rozhlédla se po hladině, ale nic neviděla. Pocítila obrovskou vlnu zklamání. Byla hloupá, když si myslela, že něco takového existuje.
Otočila se a chtěla odejít, když v tom si uvědomila, že se měsíc probil skrz mraky a mlhu a září na hladinu. Voda se leskla jako vyleštěné stříbro a vánek ustal.
Saskie najednou zaslechla v rákosí kousek od ní pohyb. Vyděšeně skočila do rákosí vedle ní a sledovala, co se dělo.
Z rákosí vystoupilo asi deset bytostí. Všechny to byly vysoké ženy s tak dlouhými vlasy, že jimi čeřily hladinu. Některé z nich na sobě měly bílé rozevláté šaty, některé měli jako šaty dané zelené lupení a jiné měli okolo sebe jen mlhu.
Vydali se po vodě jako po cestě a svými kroky nezpůsobily jedinou vlnku. Zastavily se tam, kde byl vidět obraz měsíce.
Saskie byla tolik okouzlená ženami, že si nevšimla stvoření, které se usilovně drápalo na vrbu. Vodník byl velký sotva jako pětileté dítě. Hlavu měl úplně lysou a místo očí obrovská žlutá kola, která zářila víc než hvězdy. Na rukou i nohou měl ploutve a blány, ale v prstech svíral píšťalku.
Začal hrát veselou melodii, která k zešílení zrychlovala. Ženy začaly tancovat a zpívat. Některé tančily sami a jiné zase spolu. Poskakovaly po vodní hladině v rychlém tempu až oči malé holčičky nestíhaly jejich pohyby vůbec vnímat.
Saskie na ně hleděla jako u vytržení. Pozorovala je a neměla ponětí, jak ubíhá čas. Nemyslela na nic a na nikoho.
V mysli jí vyvstala ale jediná myšlenka. Jediné přání, ale sama se ho bála vyslovit. Bála se je zformulovat do věty, ale věděla, že tam je. Tlačilo ji to jako kámen v botě.
Ženy v tančení nepolevovaly a jejich hudebník také ne. Až když noc začala ustupovat rannímu šeru a měsíc byl příliš unavený nočním putováním, utichala i melodie.
Vodník odložil svůj nástroj a lehce ho pohladil jako kdyby se s ním loučil. Ženy se jí najednou zdály unavené a nemocné. Pomalu zase zašly do rákosí. Zvedl se lehký vánek a jejich kroky zanikly v jeho šumění.
Saskii připadalo jakoby se probrala z nádherně strašidelného snu, ale špinavé šaty a bolest v koleni jí ujistily, že se to stalo.
Opatrně vylezla z rákosí jakoby ji mohli pořád vidět. Když došla ke kopci, uvědomila se, jak je unavená. Oči jí bolely a nohy měla těžké jako ze dřeva.
Najednou zaslechla v rákosí šum kroků. Na jednom ze stromů lítostivě zahoukala sova. Saskie zaslechla mlaskání a čvachtání. Pár metrů od sebe v rákosí zahlédla siluetu vodníka. Blížil se k ní malými krůčky.
Saskie začala couvat. Stvoření k ní natáhlo zelenou vlhkou ruku. Dívka se vzpamatovala a otočila se.
Navzdory únavě se rozběhla domů pryč od vodníka. Nepronásledoval ji. Nohy jí podkluzovaly, ale musela se rychle dostat domů. Nikdo nesměl poznat, že byla celou noc venku.
Zastavila se pod svým oknem. Bylo v přízemí dřevěného domu. Chytla se za parapet a odrazila se. Podobně jako se předtím vodník drápal na vrbu, tak se i ona drápala do okna.
Tiše dopadla na podlahu a její zamazané boty na ní nechaly otisk. Rychle si je zula. Pak si i stáhla hnědý kabát a šaty.
Podívala se na šlápoty pod oknem. Rychle bláto vydrhla kabátem. Teď držela v náručí tu hromádku prádla a netušila, kam jí má dát.
Zvenku na chodbě se ozvaly kroky. Saskie přeběhla k truhle a všechno tam nacpala.
Ozvalo se lehké zaťukání.
"Slečno vstávejte. Snídaně je na stole." Skočila do postele a rozhrabala netknuté přikrývky. "Tedy slečno, vy jste spáč. Vás aby z té postele tahali dva valchové." Peskovala ji chůva, když vkročila do pokoje. Stáhla ze Saskie peřinu a ta se tvářila, že se akorát probudila. Vždycky měla svou chůvu ráda. Vždycky se jí líbil obličej ženy a zářící modré oči, ale proti kráse rusalek, Saskii připadala tvář chůvy stará a ztrhaná.
"Copak se na mě tak díváte slečno?" Saskie zavrtěla hlavou nechtělo se jí mluvit. Mlčky si vzala od chůvy šaty a oblékla se.
"Nestalo se vám něco? Nejste nemocná?"
"Ne. Jsem v pořádku." Utrhla se na ní. Kira sebou cukla. Byla zvyklá na to, že je její malá svěřenkyně veselá a upovídaná, ale teď mlčela a neustále se dívala z okna. Pak si jen povzdechla a nechala to být. Takové jsou všechny děti.
Saskie sešla ze schodů do kuchyně. Za stolem už seděl její otec. Upíral oči do staré knihy a ani je nezvedl, když ho pozdravila.
"Dneska pojedu do města. Chceš jet taky?" Zeptal se jí po chvíli.
"Ne. Jsem unavená." Mluvila pravdu, ale ani neměla chuť někam jet.
"Dobře, ale potřebuji sebou Melosu, aby nakoupila jídlo."
"Bude tady se mnou Důghala." Řekla rychle. Nechtěla nikam odjet. Chtěla už aby zase byla noc a ona je mohla vidět.
"Jak chceš." Pokrčil Izar rameny. Byl malý a vychrtlý s hnědými vlasy, které byly často mastné stejně jako teď. Izar na sobě nosil ošumělé obleky a propadlý cylindr. Saskii vždycky přišel jako kouzelník, co vytáhne z klobouku králíka a pak zmizí ve skříni. Izar nosil knír natočený do stran jako starý kocour a neustále si ho kroutil.
Saskie mu nebyla moc podobná. Ona měla hnědé vlasy, které se kroutily a černé oči. Izar jí byl ale vždycky nejbližší z celého domu. Matka zemřela dávno a kvůli její smrti se sem odstěhovali.
Izar si změřil svou dceru zkoumavým pohledem. Saskie si uvědomila, že když se jí zeptá, co se stalo, nedokáže mu lhát.
"Je ti něco?"
"Jsem nevyspalá."
"Zdálo se ti něco? Co se děje?" Vyzvídal otec.
"Nic. Jen jsem nemohla usnout." Snažila se vyhnout jeho pohledu a byla si jistá, že to musí poznat.
Izar chtěl něco zřejmě říct, ale najednou se rozrazily dveře a dovnitř přidupal drobný zavalitý muž s dlouhými vousy. Saskie si vždycky představovala podobně trpaslíky.
"Pane, měl by jste vyjet, aby jste byl do tmy zpátky." Zabručel.
"Dobrá." Přikývnul Izar a nakroutil si levý knír. Pak se postavil a vzal si od Kiry svůj ošumělý kabát. Otočil se k odchodu, ale pak se ještě obrátil na Saskii.
"Nepůjdeš nás alespoň vyprovodit?" Dívka sebou cukla. Zase upírala pohled z okna na jezero a vzpomínala na tu myšlenky, co jí tak tlačila. Nemohla si vzpomenout, co chtěla.
Vyskočila a rozběhla se za otcem.
Otec si vzal pěknou hůlku zpod věšáku na kabáty. Lehce objal svou dceru a vyrazil ven do oparu. Saskie s Důghalou ho následovali.
Kira už byla usazená v kočáře se staženou střechou a na kozlíku seděl kočí. Izar si sedl k chůvě a kočí prásknul bičem. Kůň zafrkal a vydal se klidným klusem po molu k městu.
Saskie jim mávala a mávala i když zmizeli v mlze.
"Tak slečno, co chcete dělat?" Prorazil Důghalův bas ticho.
"Já si půjdu lehnout. Jsem hrozně unavená." Řekla a zmizela ve dveřích. Důghala se nestihl ani nadechnout a jen koukal.
Saskie vběhla do svého pokoje a pocítila příval úlevy. Konečně byla sama. Položila se na postel a okamžitě usnula.
Ve snu viděla víly a rusalky. Tančila s nimi na tu šílenou melodii. Poskakovala po vodní hladině lehce jako paprsek světla a necítila se vůbec unavená. Najednou pochopila, co chce. Co znamenala ta vtíravá myšlenka, kterou nechtěla vyslovit.
S trhnutím se probudila. Chce být vílou. To bylo to přání.
Celý den prošla jako ve snách a představovala si, jaké to asi je. Chtěla být vílou, ale jak se jí může stát? Mohla by se jich zeptat. Tak nádherná stvoření nemohou být přece zlá.
Pevně se rozhodla. Jediný strach měla z toho tvorečka, který hrál na píšťalku. Z toho slizkého a odporného vodníka. On jediný o ní věděl a je dost možné, že to vílám řekl.
Saskie se ale pevně rozhodla a navzdory nebezpečí začala plánovat noční cestu.
Nemohla se dočkat noci a jakmile dovečeřeli odešla do svého pokoje. Neustále sledovala hodiny. Celou dobu prochodila po svém pokoji a rozmýšlela se. Nebyla si úplně jistá svým rozhodnutím, ale každou minutou, co o tom přemýšlela, si byla jistější. Chce to.
V jedenáct hodin zhaslo světlo na terase. To znamenalo, že i Důghala odešel spát.
Znova prolezla oknem, ale teď už neměla strach a nezastavovala se. Šla rychle jistými kroky jakoby ji ta touha popoháněla.
Saskie byla možná desetiletá žabka, ale občas překvapovala svoje okolí svým chováním, které odpovídalo mnohem víc dospělému, než dítěti jejího věku. Pořád to ale byla malá holčička, která věřila v hodné víly.
Zastavila se u rákosí a skryla se v něm. Čekala. Trpělivě vyčkávala. Měla pocit, že jestli s nimi nepromluví už nikdy nebude šťastná.
Vánek byl dnes silnější. Proháněl se rákosím a kymácel s jeho doutníky. Najednou utichl. Jen houkání sovy se neslo bažinami.
Saskie zadržela dech, aby si jí nevšimli. Ženy vyšli zase na stříbřitou hladinu a vodník se vyškrábal na vrbu.
V tuhle noc ale tančily kousek od stavidla. Saskie se k němu rozběhla. Musela projít malým lesíkem. Běžela skrz něj a nevšímala si větviček švihající ji přes obličej a ruce. Přeskakovala větve a příkopy. Několikrát zakopla a upadla. Vždy se ale zvedla. Hnala ji ta touha vidět je a mluvit s nimi.
Stanula na stavidle a ztuhla. Víly ještě chvíli tančily, ale potom se po jedné zastavovaly. Upřely na ní svoje oči. Byly jednolité bez bělma, nebo zorničky. Byly to obrovská černá, modrá, nebo zelená kola.
Podívaly se po sobě. Teprve teď si Saskie uvědomila, jak se třese. Přepadl ji hrozný strach. Bála se jako nikdy před tím a ta šílená melodie nepřestávala.
Chtěla couvat, chtěla utéct, ale nemohla. Musela se jim dívat do těch očí.
Jedna z nich se k ní vydala. Saskie na ní upírala svoje hnědé oči a víla na ní upírala svoje černé.
Měla zrzavé mokré vlasy, ve kterých bylo zapletené kvítí, a na sobě měla zelené lupení spojené kořeny.
Saskie stála na stavidle a byla výš než žena. Ta zvedla hlavu, aby jí viděla do očí. Bez pohybu stála pod dívkou, která se třásla. Saskie poznala, že ta žena nedýchá. Stála jako socha. Jako socha na hladině vody.
Žena položila ruku na stavidlo kousek od Saskiíných nohou. Cukla s ní pryč. Napadlo jí, že by jí víla chtěla stáhnout pod stavidlo.
Víla zasyčela, když uhnula s nohou, ale pak položila na stavidlo i druhou ruku a… Saskie překvapeně zamrkala. Víla zmizela. Zbyl po ní jen lehce se vlnící vzduch.
Vzápětí se ale naproti dívce. Saskie jí hleděla do křídově bílého obličeje bez jediné vady.
Žena se na ní usmála. Odhalila tak špičaté zuby jako jehličky.
Saskie jí nesměle úsměv oplatila. Netušila, co má dělat. Vzpomněla si ale na svoje vychování, které jí na každém kroku cpali do hlavy, a udělala neohrabanou poklonu.
Víla se usmála ještě víc.
"Copak tady děláš dítě?" Zeptala se víla Saskie. Měla zvláštní trochu přeslazený hlas, který zněl spíš jako píseň, než vyslovená slova. Saskii nepřekvapilo, že mluví.
"Slyšela jsem vyprávět o vaší kráse a přišla jsem se jenom podívat. Odpusťte mi to." Překvapilo ji samotnou, že prosí o odpuštění. Vždyť nic neudělala, ale přišlo jí to nejvhodnější.
"Nic se neděje. Krásné věci jsou od toho, aby jste se na ně dívali." Pravila víla. "Máš odvahu dítě. Jak se jmenuješ?"
"Saskie." Vyhrkla dívka.
"Já jsem Diana." Saskie se na ni se zbožnou úctou podívala. Toužila být jako ona. Jen nevěděla, jak to říct.
Diana si všimla jejího pohledu a přes obličej jí přelétl zvláštní výraz. Oči jí trochu zaplály, ale okamžitě zase nabyla ledového chladu.
"Určitě ale něco chceš, že?" Provrtala dívku pohledem. Smrtelníci po nich vždycky něco chtěli.
"Ano paní, já by chtěla. Tedy chtěla bych vás poprosit, abych se mohla." Saskie se zajíkala. Nevěděla, jak to má říct. Cítila hrozný strach, ale zároveň radost. Hlava se jí točila a jazyk motal.
"Chtěla bych být vílou jako vy." Vysoukala ze sebe. Dianě zaplály oči ještě jednou. Na rtech se jí rozlil zvláštní úsměv a na obličeji se usadil vzrušený výraz.
"Dobrá, ale nebude to zadarmo." Zvedla dlouhý tenký ukazováček s ostrým nehtem.
"Cokoliv." Zašeptala Saskie. Diana se usmívala pořád, ale teď když to dívka zašeptala, na ní bylo vidět, že potlačuje smích.
"Zítra v noci sem." Ukázala na stavidlo. "Doneseš nám hrnec medu a hrneček krve."
Saskie se zarazila. "Čí?"
"Tvojí."
"Mám se říznout?"
"To je na tobě."
"Dobře paní. Zítra to tu bude." Řekla Saskie s odhodláním v očích. Otočila se na místě a rozběhla se domů. Když zmizela vílám z dohledu, ulevilo se jí. Měla pocit, že když tam před nimi stála, tak jí ta nádherná stvoření lačně pozorovala.
Když vklouzla pod peřiny, třásla se celá vzrušením. Bude víla! Víla! Nemohla tomu uvěřit. Jen za med a hrneček krve.
Příští den hned ráno si do pokoje donesla hrnec medu, který akorát otec s chůvou donesli včera z trhu. Pak si sedla na postel a na stolek vedle položila hrneček.
Ze záhybu sukně vytáhla krátký nůž, který ukradla v kuchyni. Podržela svojí malou dlaň nad hrnečkem a vložila do ní nůž. Pevně ho sevřela. Se syknutím s ním škubla. Řezavá bolest jí projela celou rukou. Otevřela oči, ale v hrnečku nic nebylo. Jen se škrábla.
Znova opakovala řezání, ale nic. Je těžké říznout sám sebe.
Hrozně se na sebe rozzlobila a znova cukla nožem. Sevřela ho nejpevněji, jak jen mohla a konečně do hrnečku padala ta rudá tekutina.
Trochu si oddechla. Když bylo krve, podle jejího úsudku dost, obvázala si ruku hadříkem a hrneček strčila pod postel.
Jakmile se zhaslo na terase vyšla zas ven. Těžký hrnec nesla v rukou a na jeho víku balancoval hrneček. Nechtělo se jí jít nadvakrát. Krev v hrnečku se už srazila, ale snad to nebude vadit.. Doklopýtala až ke stavidlu a tam svůj náklad složila.
Vánek ustal a víly vyšly. Diana k ní přistoupila. Její družky se jí tentokrát držely v patách.
"Ráda tě vidím Saskie."
"Já vás taky." Nenápadně k vílám přišoupla obě nádoby. Dianě se rozšířily oči. Vzala do ruky hrneček a celý jeho obsah vylila do medu.
Hrnec pak šoupla ke svým družkám, které okamžitě celý jeho obsah vyprázdnily. Chlemtaly ten med jako hladoví psi a rvali se o každou kapičku. Veškerá jejich krása opadla. Teď Saskie viděla jejich ostré zuby, dlouhé nehty nápadně se podobající drápům a zlé dravčí oči.
Diana je chvíli pozorovala a pak se otočila k Saskii. "Svůj slib dodržím. Staneš se jednou z nás."
"Děkuji, ale já už nechci." Vykoktala ze sebe Saskie. Všechna touha ji opustila a dostavil se jen hluboký odpor k těm dravcům s dlouhými vlasy.
"Tohle není hra, dítě. Jednou jsi nám dala svou krev a já musím své slovo dodržet."
"Ne, ne, ne já nechci!" Vykřikla Saskie a začala couvat. Jedna víla si toho všimla a při zemi se k ní vydala. Syčela jako husa a oči jí v měsíčním světle blýskaly jako dravci. Saskie couvala, ale pořád na ní upírala pohled.
"Přidej se k nám! Bud jednou z nás. Jsme věčné. Věčně krásné." Zasýpala další.
"Já nechci!" Saskii to probralo. Otočila se a rozběhla se k domovu. Viděla světla domu. Chtěla být ve svém pokoji, u tatínka, v bezpečí.
Běžela blátem a vřesem a slyšela za sebou smích a křik víl. Ohlédla se. Každá z nich lehce skákala mezi vřesy a květiny, klacíky i kameny jakoby jim uhýbali z cesty. Saskii se naopak pletlo pod nohy všechno.
Proběhla okolo starého kmene. Vlasy se jí zamotaly do suchých větví. Zatáhla a za cenu ohromné bolesti způsobené chomáčem vlasů, který zůstal vyset na větvi, běžela dál.
Konečně se ocitla pod oknem svého pokoje.
Ještě nikdy neskočila do pokoje takhle rychle. Vyletěla na chodbu, kde vrazila do Kiry.
"Slečno, co se stalo?" Zeptala se s úsměvem na tváři. Najednou se zhrozila. "Pro Boha vy jste byla venku!"
"Já už to neudělám. Slibuji." Děvče se k ní přimklo a schovalo obličej. Kira cítila, jak se třese a jak rychle dýchá. "To máte z toho, že běháte po nocích venku. Mohla by jste spadnout do nějaké bažiny." Peskovala jí chůva a netušila, jaká hrůza se děla před tím a co jim teď slídí okolo domu.
Víly chvíli chodily okolo domu a klepaly na okna. Jenže nikdo je neslyšel. A díky za to. Víly rozjařené z krve malé dívky by dnes byly schopné udělat cokoliv, jen aby dostaly trochu víc..
Diana se postavila k jednomu oknu a foukla do něj. Sklo se zachvělo a objevil se v něm malý otvor.
"Přijdeme si pro tebe. Staneš se jednou z nás." Řekla Diana do otvoru mezi oknem a rámem. Slova se ale dobře donesla k malé dívence. Jako jediná z celého domu je slyšela a jako jediná jim rozuměla.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama