Bez názvu

23. ledna 2013 v 17:33 |  Povídky
Dobrá, původně to bylo napsané jen jako malé cvičení, které neměl nikdo nikdo vidět, ale když to chcete. Není to nejnovější a podle mě ani nejpovedenější, protože se jedná o drabble - povídka se zadanými slovy a se zadaným rozsahem. Hezké počtení.



Jako každý den ráno vyšla ven, aby nakrmila zvířata. Až když vyšla z domu měla pocit, že se může svobodně nadechnout.

Vzala vědro do rukou s hrubou kůží a vydala se k studni. Snažila se lehce našlapovat a být tiše jakoby ji i venku mohl zaslechnout.

Slunce pomalu vycházelo a ozařovalo chudé stavení, které stálo uprostřed jasně zelených plání.

Žena se nahnula přes zídku studny a hodila do vody dřevěnou nádobu přivázanou na provaze. Chvíli hleděla na rozčeřenou hladinu, dokud se zas neurovnala. Pak uviděla svůj odraz a nevěděla co má dělat. Netušila jestli se má začít smát, nebo brečet.

Tam hluboko na temné hladině vody viděla někoho, kdo jí byl úplně cizí. Viděla ženu s urousanými vlasy, které začaly předčasně šedivět, s bledým obličejem a propadlými tvářemi. Pod očima měla tmavé kruhy a oblečení, co z pytloviny pokryté prachem a popelem, jen podtrhávalo žalostnou vyhublost. Ruce i tvář pokrývaly fialově zelené skvrny a škrábance.

Pamatovala si když sem přišli. Oba byli plní nadějí a jasně viděli do budoucna. Představovali si jak opraví propadající se střechu, jak nabílí zdi a postaví plot a ohrady.

To jak byla naivní si uvědomila až s odstupem času a nyní si to uvědomoval stále častěji. Nechala se odvést od bohaté rodiny, nechala si namluvit pohádky o krásném domku na pláních, o šťastném životě.

Odvrátila se od studny, ale prázdné vědro tam nechala a ani její kroky nemířili k ohradě s hlasitě mečící kozou. Šla tam, kde se třpytila vlnící se hladina blízkého moře. Zastavila se kousek od okraje srázu a se zamhouřenýma očima hleděla na východ slunce.

Žila tu přes pět let jen se svým mužem, vychrtlou kozou a snad stoletou kobylou a jejich domácnost se nejspíš rozroste o dalšího obyvatele. Co bude pak následovat si nedokázala představit. Často ji bil a nadával jí a určitě bude bít i to malé. Netušila, co má dělat. Utéct nemohla, protože kam by šla? Do rodného města by se dostala jen těžko a kde jinde by mohla hledat něco vhodného.

Často přemýšlela proč neviděla, jak dokáže být hrubý, zlý a sobecký, ale odpověď si uvědomila až docela nedávno, když přijel z nedalekého města, kde se jako vždycky zřídil pod obraz boží, jak říkávala její maminka. Při vzpomínce na ni se usmála. Nikdo ji nebyl nikdy bližší než ona, ale ani ta netušila, co se s její dcerou nyní děje. Stejně jako nikdo jiný. Nikdy by ji nenapadlo napsat svým rodičům, nebo sourozencům dopis, protože by to nedokázala. Co by jim vlastně mohla napsat? To že muž s kterým utekla z domu pije, mlátí ji a neustále ji podezřívá z nevěry. Tak přesně jí ho popsala matka, když s ní mluvila naposledy. Pamatovala si každý detail a tehdy řekla to, čeho lituje a bude toho litovat do své smrti. Vyčítala si to milionkrát a milionkrát se matce v duchu omlouvala.

V očích ji začaly pálit slzy a tělem trhat vzlyky. Najednou ji při pohledu na obzor něco napadlo. Zdálo se jí to tak jasné, že to nemohlo být jasnější. Vycházející slunce, kroužící racci, šumící moře a vysoký sráz. Kolikrát o tom četla, kolikrát o tom slyšela? Udělala několik kroků v před a podívala se pod sebe. Pod ní se rozprostírala malá kamenitá pláž, kterou omývaly vlny. Stačil jediný krok a bylo by to. Zavřela oči a cítila zvláštní chlad, který se jí rozlezl po zádech. Pomalu se připravovala, ale najednou ji něco donutilo ohlédnout se směrem k městu. Od kostelní věže, třpytící se ve slunci se ozývalo vzdálené a tiché zvonění. Svěsila hlavu a couvla o pár kroků. Nemohla to udělat, protože jí v tom zamezovala její víra navíc měla zodpovědnost za více životů, než jen za svůj.

Tiše se vrátila ke studni a nalila křišťálově čistou vodu do vědra. Najednou do něj spadlo několik suchých lístků, které proháněl vítr. Zahryzl se do ní chladný vítr a houpal skoro holými větvemi. Smutně a stále tiše se odebrala k ohradě, kde ji vítala zvířata.


Za dva měsíce zněl ve zvon umíráčkem a v malém kostele se sloužila zádušní mše. V přední řadě stála drobná žena s propadlými tvářemi a kruhy pod očima. Kněz u oltáře odříkával motlitbu a všichni povinně truchlili. Ona ale ne, i když věděla že by měla být nešťastná a zkroušená, nemohla v srdci potlačit radost.

Uběhly dva týdny, co se její muž smrtelně zranil při pádu z koně, když se vracel na mol opilý. V ten den děsně pršelo a bylo bláto. Starému koni se v prudkém cvalu smekla noha a jezdec, který neměl nejlepší rovnováhu, ho nejspíš strhl k zemi. Pamatovala si, že často přijel pomlácený, jak spadl a opravdu to byla jen otázka času.

Nyní viděla svou budoucnost jasněji a nejen tu svou.

Její manžel ji podezříval z nevěry a netajil se s tím. Všichni si mysleli a totiž vlastně myslí, že to byly řeči vypitého blázna, ale jedině ona věděla, kde je pravda.

Nejistě se ohlédla do řady za ní a těkala velkýma tmavýma očima v řadách za sebou. Pak se její pohled ulpěl na stejně starém muži. Nenápadně kývl hlavou a zamával rukou. Široce se na něj usmála, ale pak si uvědomila, že na jsou okolo ostatní a rychle se otočila zpět.

Chlapec, co se pak narodil nikdy nepochyboval o svém otci a nikdy mu k tomu rodiče nedali důvod mu neřekli co se odehrálo před jeho narozením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bff-super-girls-bff bff-super-girls-bff | 29. března 2013 v 13:32 | Reagovat

Ahoj brala jsem to normálně ale lidi tam chodí kvůli těmto článkům které tam na www.mujzivot-nininka.blog.cz chodí... a raď až budeš mít větší návštěvnost ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama